Ani nevím, jak mě to napadlo. Pečení jsem nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Až jednoho dne si říkám...
Miluju Francii. Ráda chodím do Paula. Upeču makronky!
Ano, MAKRONKY, postrach všech cukrářů. To, co na vás vykoukne z trouby lze jen těžko dopředu odhadnout. Jak docílit toho, aby byly na povrchu hladké, křupavé a vevnitř vláčné? A hlavně, aby nepopraskaly...
Zkrátka je to věda. Na internetu jsem našla desítky různých receptů, špatných zkušeností nepočítaně... Ale taky spoustu přenádherných fotek těchto kulatých dobrot, které mě přesvědčily. No řekněte, kdo by odolal...
Vsadila jsem na štestí začátečníka a pomoc šikovné kamarádky Milči.
Nakoupily jsme suroviny, silikonovou formu na makronky a pustily se do díla.
Recepty na internetu se ale od sebe tak moc lišily, bylo to buď a nebo... Po chvilce rozhodování padla volba na tento, z blogu Chez Lucie (díky moc za inspiraci:).
- 110 g mandlové moučky
- 200 g cukru moučka
- 38 g cukru krupice
- 90 g vaječných bílků (3-4 vejce)
Vše jsme poctivě meřily do posledního gramu, dodržovaly postup do posledního slova. No znáte to, pro jistotu...
A jakže to tenkrát probíhalo?
Mandle jsme nasekaly v mixéru na jemno, přesily přes jemné sítko a měly mandlovou moučku. (Ano, dá se sehnat i v obchodě, ale je to poměrně oříšek. Já na ni narazila až teď nedávno, když už ji nepotřebuju. Klasika.) Mandlovou moučku jsme smíchaly s cukrem moučkou.
Ve vedlejší nádobě jsme šlehaly bílek. Po chvilce, když měl konzistenci jako pěna na holení, jsme přidaly část cukru krupice. Pokračovaly jsme dál, přidaly zbytek cukru a šlehaly, dokud nebyl bílek tuhý natolik, aby se nevyklopil z nádoby ani když byla dnem vzhůru.
Pak jsme do našlehaného sněhu na třikrát přidávaly směs mouček a vše pomalu míchaly dohromady. Abychom měly makronky různě barevné, rozdělily jsme hmotu na 3 části. Do jedné přidaly růžové, do dalších pak zelené a žluté barvivo. Pobavilo mě, když v receptu stálo, že pak stačí 38krát (snad si to pamatuju dobře;) zamíchat, ať se barvivo dobře spojí.
Pak jsme těsto nandaly na formu a několikrát plechem praštily o linku. Prý aby z něj utekly vzduchové bubliny. (Tímto se omlouvám sousedům za poslední várky, které jsme takto sklepávaly až v noci.) Nechaly jsme těsto ve formě asi půl hodiny uležet a rozdělaly oheň (=rozuměj trouba na 160 stupňů). A bylo. Teda vlastně ne, to pravé dobrodružství teprve začalo.
Nemyslela jsem si, že pečení může být tak napínavé. Jen co jsme vložily plech do trouby, nemohla jsem od makronek odtrhnout oči. Připomnělo mi to den, kdy jsme domů poprvé koupili mikrovlnku a celá rodina 2 minuty do té “krabice” koukala, jak se dělá popcorn...
Tady ovšem chvíle napětí trvala celých 12 minut.
“Hlavně nepopraskejte. Hele, už se klube ten spodek. Tyjo, jak poznáme, že jsou hotové? Jupí, zatím vypadají na povrchu krásně hladké. Rychle s nimi ven, už je 12 minut pryč." Asi tak nějak probíhala má konverzace s kolečky z těsta v troubě. Už ani nevím, jestli jen v hlavě nebo nahlas. Každopádně přání byla vyslyšena a první várka dopadla dle mého skvěle. Stejně tak druhá i třetí...
Začátečnické štěstí asi číhalo za rohem.
Zbývalo kolečka spojit. K tomu bohatě postačilo Mascarpone. Část jsme smíchaly s trochou marmelády, do zbytku přidaly vanilkové aroma.
A výsledek? Posuďte sami :) Zaprášilo se po nich rychle...
Žádné komentáře:
Okomentovat