Nejdřív výzva, pak nadšení. To byl Sportisimo Prague 1/2 Maraton.

Od prosince mám na "wishlistu 2014" na ledničce napsané slovo 1/2 maraton. Spolu s partou kamarádů jsme si jako trainees ČS dali cíl. Překonat sami sebe. Pro některé to byl závod úplně první, ale i ostřílení mazáci se mezi námi našli. 

A pak já. Běhám už skoro dva roky. Ale jen, když se mi chce a jak se mi chce. Teorii moc neznám, po špičkách to neumím. A s trochou nadsázky si neustále omýlám motto: "Není důležité vyhrát, hlavně u toho dobře vypadat." A běhat pro radost.

Den "D", 5. dubna. Snídám oblíbenou ovocnou kaši a doplňuju ji proteinovou tyčinkou (ta mě určitě zachrání). Lehká zranění (možná jen přetížené tělo) mi poslední dobou nedovolila trénovat tak, jak bych si představovala. Přesto věřím, že mi ty přes zimu nashromážděné kilometry k něčemu budou. A byly:

Jako jediná holka z naší devítičlenné "trainees" party, spolu s dalšími 12tis běžci, nataženým svalem a zapomenutou sportovní podprsenkou se chystám na start. Humoru a energie máme zatím dost a předstartovní selfie nesmí chybět.

Odbíjí poledne. Startovní výstřel. A rozeznívají se tóny Vltavy. Skoro se mi chce brečet. Už vloni to na mě jako na diváka hodně zapůsobilo. Tenkrát jsem si řekla, že chci Vltavu slyšet se startovním číslem a teniskama na nohou. Teď je to tady a je to fakt silný...

21 kiláků a pár kroků k tomu přede mnou. Vodiči v našem koridoru na mě jsou rychlí, a tak s kámošem Martinem volíme svoje tempo. To se ukázalo jako skvělá volba. 
První zhruba třetinu závodu s ním držím krok, dál mu jsem (více či méně) v patách. Neskutečně mě baví pozorovat fandící lidi kolem, ostatní běžce a zákoutí Prahy, o kterých jsem do té doby neměla ani páru. Zkrátka si to užívám.

Po první občerstvovačce s ovocem si spokojeně olizuju oslizlé prsty od banánu a najednou slyším kamaráda Toma s přítelkyní, jak na mě z chodníku pokřikují a fandí. Nejlepší doping, velké díky za něj!

Jenže bez sebemenší krize by nebylo závodu. Já tu svoji dobíhám (nebo spíš ona mě) mezi 11. a 12. kilometrem. Utekli jsme z centra, chybí diváci, koukat po okolí není moc na co a do cíle ještě daleko. Podezřele často z kapsy vytahuju hroznový cukr a zapíjím ho špetkou energiťáku z druhé kapsy. Ještě že mi do uší hrají The Beach Boys. Cesta plyne a jediné, na co myslím, je nezastavit.

Až do chvíle, kdy mi nějaký fanoušek u kraje silnice nastavuje dlaň na high five si toho moc nepamatuju. Plácnutím ale opět ožívám, pak přichází další. Energie je postupně zpátky. Všichni fandí všem. A to je super. 

Před tunelem na 17. kilometru vidím před sebou světle modré triko. Podobné jako mám já. Roman. Musím ho doběhnout a trochu podpořit. Ale zas to nepřepálit. Do cíle ještě pár kroků zbývá. Snažím se ho pobízet, moje plácnutí ale očividně nemají takovou energii jako ta od diváků. Škoda. 

Sil mám najednou dost. Ale nezrychluju, bojím se. Spíš se kochám a užívám si atmosféru. Už jsme opět v centru, spousta diváků kolem. Palackého most a posledních 500 metrů. Tak jo, přece jen trochu přidám. Možná trochu víc. Pro ten pocit... 

Modrý koberec. Cílová rovinka. Vítězím... sama nad sebou. A jsem na sebe fakt pyšná! Jo, a ještě selfie... 

Dostáváme zasloužené medaile, igelity na zahřátí a energiťáky a ovoce na doplnění ztracených sil. Nakonec jdeme vitamíny doplnit "na jedno", kde si s ostatními sdělíme dojmy. To se musí.

 

Dávat si cíle je dobré. Osvědčilo se mi to. Výzvu ze září "do 30ti půlmaraton" jsem zvládla trochu dřív. Ale co bude dál? Nechte se překvapit ;)